Z historie kanalizace

Světový oceán obsahuje 1 300 000 000 km³ vody. To představuje 97,22 % jejího celkového množství na zemi. 2,13% vody je vázáno v ledovcích a polárním ledu. Pouze 0,009 % vody se nachází ve sladkých jezerech a 0,0001% ve vodních tocích. Celkem jen 2,77 % veškeré vody na zemi je voda sladká a z ní je jen asi 0,34 % dostupných pro člověka.

Ve světle těchto informací se nám může zdát, že dopad člověka na zemi nemůže být tak veliký, jak nám předkládají média a jiné zdroje, a celá tato problematika se může jevit jako zkreslená. Na druhou stranu podle slov ekonoma Andrease Clause je např. 80% veškeré rybí populace nenávratně zničená vlivem rybolovu člověkem, a to i na vzdory tomu, že podle tohoto ekonoma 10% veškeré populace žije v Evropě a severní Americe. Těchto 10 % má na svědomí 60 % spotřeby na světě. Zbylých 90 % populace spotřebuje 40 % zdrojů energie.

Proto bychom měli s vodou dobře hospodařit. Izrael např. recykluje 70% vody, Španělsko je v tomto ohledu v Evropě na 1. místě a recykluje pouze 13% vody.

Nejstarší vodohospodářský plán na světě nechal vypracovat Samsuiluna, syn babylonského krále Chammurapiho, asi před 3 700 lety. Součástí projektu byly zavlažovací kanály zahrad Semiramidiných a regulace Eufratu, vodovod pro Babylon, jezera, lázně, náhony pro vodní kola a další stavby. Podle akkadské mytologie (semitští Akkadi přesídlili do Babylénu okolo roku 2600 př. Kr.) královna pekla uvalila kletbu na Asušu Namira za pokus o vysvobození bohyně Ištar z podsvětí. Formulace kletby podává svědectví o existenci kanalizačního systému a pramáti všech čistíren: “Běž, Asušu-Namire, proklínám tě velkou kletbou. Nechť se stane tvým nezaměnitelným osudem až do konce dní. Kal městské kanalizace bude tvoji potravou a v odpadové jámě města budeš si hasit svou žízeň…”

Kolem roku 2510 př. Kr. budovali v mezopotámských a protoindických městech, zejména ve velkém chrámovém komplexu v Mohendžo-Daru, speciální kanalizační systémy na odvádění odpadních vod. V Mezopotámii začali používat splachovací záchody, z nichž se fekálie splachovaly bezprostřeně do kanalizace. Také v sumerských městech si obyvatelé budovali rozvětvenou kanalizační síť. Přípojky, které vedly pod jednotlivé domy, sbíraly odpadní vody. Skládaly se zčásti z hliněných trub, zčásti byly zděné z pálených cihel a přikryté čtverhrannými deskami. Měly prudký spád, aby mohla voda rychle odtékat do hlavních stok. Boční větve ústily do hlavních sběrných stok přibližně ve výšce jedné třetiny jejich průřezu. Z jednotlivých domů vedly do přípojek svislé odtokové šachty. Hrdlo šachty bylo nahoře přikryté deskou, uprostřed s okrouhlým vtokovým otvorem na vlévání odpadu. Hlavní kanály byly také zděné. Stavitelé již uplatnili techniku valené klenby (kolem r. 2605 př. Kr.). Při stavbě si pomáhali lešením ve tvaru lomeného oblouku. Hlavní stoky vedly pod vydlážděnými ulicemi a odváděly splašky buď přímo do velkých řek, nebo do sběrných a čistících jam nebo rybníků. V té době znali již i pálenou keramiku a vyráběli primitivní kameninové hrdlové trouby pro vodovodní a kanalizační účely. Natáčeli plastické hlíny na dřevěný kůl a po vysušení se trouba vypálila. Těsnilo se jílem. V Číně dokázali již v roce 2300 př. Kr. regulovat veletoky Chuang-che a Jang-c-tiang. Stavitel tohoto díla získal takový obdiv a popularitu, že se stal císařem Chuang-ti. Vodní kola používaná zejména k zavlažování měla průměr až 11 metrů. Přibližně v té době dokázali také v údolí Indu v Pákistánu vystavět město s koupelnami v každém domě a funkční terakotovou kanalizační sítí. Již 1500 let př. Kr. byly na Krétě v Knóssu koupelny, splachovací záchody, a dokonce trojitá oddílná kanalizace. Nejčistší dešťová voda se jímala k potravinářským účelům, další pak k účelům hygienickým. Povrchová dešťová voda se vedla do rybníků a splaškovou vodu odváděla skutečná kamenná splašková kanalizace do moře. První římské akvadukty (16,6 km) jsou datovány do doby 305 př. Kr. Později měl Řím pro 900 tisíc obyvatel dvanáct vodovodů, o které se staralo 700 zaměstnanců státu. Augustus Octavianus Caesar nechal postavit asi 700 veřejných studní, 130 kašen a 150 vodovodů. Prohlásil také, že římské impérium je postaveno na silnicích a vodovodech, a že teprve vodovod dělá z vesnice město.
Podívejme se krátce na věhlasnou Coacu Maximu a rozbití římského impéria včetně vodovodů a kanalizací, pojďme do Anglie do doby středověku.

Řím se stal kolébkou propracovaného systému pro výstavbu vodovodů, zejména akvaduktů a kanalizací. V domech bohatších občanů se budovaly jakési latríny, které se postupem doby stěhovaly z prostor pro bydlení do odlehlejších částí domů.
Ale ani chudší obyvatelé v tomto ohledu nepřišli zkrátka. Římské impérium jim vybudovalo latríny, které byly rozmístěny po různých částech města. Navíc mužská část obyvatelstva mohla využívat i zařízení podobná dnešním pisoárům. Jejich obsah byl zachytáván do nádob a Římany dále zpracováván, zkrátka ani kapka moči nepřišla nazmar. Moč totiž obsahovala amoniak, jenž má čistící účinky. Tuto látku pak Římané využívali například v koželužnách. Římská kanalizace však mnohdy sloužila i k jiným než původně vybudovaným účelům. V jejich „útrobách“ totiž velmi často končil nejeden nepohodlný občan. Bohužel s pádem Římské říše upadl v zapomnění i propracovaný kanalizační systém. Trvalo totiž mnoho dalších staletí než Evropané začali s budováním podobně vyspělé kanalizace. Přesto některé střípky staré římské kanalizace odolaly i neúprosnému stroji času a přetrvávají dodnes.

Cloaca Maxima (Velká stoka) v Římě je nejstarší, dosud fungující kanalizace na světě. Tato kanalizační stoka je 3 metry široká a 4 metry vysoká! Kanalizace Cloaca Maxima dnes ústí do řeky Tibery u římských mostů Ponte Palatino a Ponte Rotto.

BRONCOVÁ, Dagmar. Historie kanalizací. Praha 3: Milpo Media s.r.o

Život v Londýně byl v historii dost nebezpečný. Zde jsou pohromy, které způsobila chybějící nebo špatná kanalizace.

Na začátku 13. století žilo v Londýně 80.000 lidí. Z ulic i z řeky Temže se staly otevřené stoky.
Špinavé ulice se stávaly semeništěm nemocí a nákaz. Když jste se chtěli něčeho zbavit jednoduše se to vyhodilo na ulici a to se týkalo i moči a výkalů. Jak město rostlo nemoci se začaly šířit od chudých k celkové populaci. To pomohlo k vzniku jedné z nejsmrtelnějších pandemií v lidských dějinách. Pandemii “černé smrti”. Je to infekční onemocnění způsobené bakterií Jersinia Pestis, která se na člověka přenáší bleším kousnutím. Infikované blechy přežívaly na černých krysách, kterým se na špinavých městských ulicích mimořádně dařilo.

Desítky tisíc lidí čekala pomalá a krutá smrt. Ale černá smrt nakonec přiměla Londýňany, aby se zbavily špíny, která ničila jejich město. Nejhlavnější dopravní prostředek byl koňský povoz, chovali se prasata a drůbež a všecha ta zvířata produkovala exkrementy a když město vydalo nový zákon přikazující uklidit ulice, vytvořil se tak nový výnosný obor. Díky novému zákonu se čerstvá mrva a čerstvý lidský odpad staly cennou komoditou. Všecky lidské exkrementy, kterých byly plné latríny se naložily na speciální vůz a vyvezli z města na pole nebo se přemístili na loď a ta je převezla všechen hnůj za hradní trhy.

Od 14. století začaly platit zákony, které přikazovaly lidem zachovávat na ulicích pořádek. Ale nebylo to moc efektivní. Bez moderní kanalizační infrastruktury byly ulice plné hnijících odpadků a páchnoucích stok, jaké museli Londýňané, aniž měli na vybranou snášet více než 1000 let. Velký zlom byl vynález záchodu a oproti nočníkům to vyl velký pokrok.

Záchod vynalezl za vlády královny Alžběty I. muž jménem John Harington. Sir John Harington je podle všeho otcem prvního splachovacího záchodu. Za jeho života byly vyrobeny dva záchody. První pro něj a druhý pro jeho kmotřenku Alžbětu. Ta ho ale odmítla používat kvůli hlučnosti splachování, které oznamovalo celému zámku královnino vyprazdňování střev. A tak záchod na 200 let upadl v zapomnění.
Jak narůstala populace Londýna přibývalo špíny v žumpách i v řece a v létě roku 1832 zasáhla město epidemie cholery, která zabila přes 6.000 lidí, ale to byl teprve začátek. O 17 let později zabila 2. vlna epidemie cholery dalších 14.000 lidí. Ve městě vypukl zmatek. Ofenzivu vedl lékař John Snow. Jako první dokázal, že se cholera šíří vodou. Všiml si, že v blízkosti ohnisek nákazy se nachází veřejná vodní pumpa. V roce 1849 Snow na základě svých poznatků zveřejnil článek s názvem “Komunikace cholery” a když v roce 1854 cholera znovu udeřla, Snow byl připravený dokázat správnost své teorie. Snow si všiml, že neonemocněl žádný ze zaměstnanců místního pivovaru, přestože pivovar stál přes ulici od vodní pumpy. Zjistil, že zaměstnanci pili své vlastní pivo místo vody a tím se před nemocí ochránili. Snow svými pozorováními přesvědčil úřady a ty daly 1854 odstranit z vodní pumpy na Broadstreet rukojeť.

Sir John Harington je podle všeho otcem splachovacího záchodu.

V roce 1851 na světové výstavě v Crystal Palace Ing. Jorge Jennings představil moderní toalety, za které se zaručil, že zvednou hygienu každé domácnosti západního světa. Vznikla neuvěřitelná poptávka po toaletách, ale jejich instalace do nových i starých domácností způsobila, že se starý systém likvidace odpadu stal zcela neúčinným. Toalety byly triumfem moderního domova, ale znamenal téměř konec řeky Temže. Toalety byly napojeny přímo na kanalizační systém, tzn. stále byly napojeny na žumpy a když se žumpy naplnily, jejich obsah prosakoval a kontaminoval studny s pitnou vodou. To by vysvětlovalo proč došlo ke čtyřem epidemiím cholery, které zabily 40.000 lidí.

Pitná voda tak způsobila mnoho utrpení, ale také inspirovala jednoho člověka, aby vynalezl jeden z nezvýznamějších hygienických vynálezů. V roce 1858 Ing. Joseph Bazalgette navrhnul systém záchytné kanalizace, která by shromažďovala londýnské splašky a ty by následně stékaly vlastní vahou dál po proudu, kde by bylo možné je ošetřit a pustit do řeky. Londýnu by tak nehrozilo, že by sám sebe otrávil.

Ale Bazalgetteův plán koloval další 2 roky v parlamentu, než politiky přiměl jednat odporný zápach. V létě 1858 bylo horko a sucho a tak byl zápach z řeky tak hrozný, že nebylo možné otevírat okna. Odporný zápach pronikl až do parlamentu a jeho členové museli rychle odhlasovat financování moderního kanalizačního systému. Celková cena tohoto projektu v přepočtu do dnešní ekonomiky byla téměř 6,5 miliardy dolarů. Byl to pravděpodobně největší technický počin 19. století. Toto pojednání je pouze o problémech, které způsobila kanalizace. Není zde ale řeč např. o tom, že ve městě zemřelo 12.000 lidí na následky smogu, který pokrýval Londýn téměř 1 týden, tak, že nebylo vidět na krok.

                         

Chtěli byste žít v historii v Londýně?

Muselo zemřít hodně lidí, než vzniklo to, co dnes považujeme za samozřejmost.

Je to kanalizace.

1. Začátkem 13. století žilo v Londýně 80.000 lidí. Temže i ulice byly otevřené stoky. To pomohlo ke vzniku jedné z nejsmrtelnějších pandemií v lidských dějinách.

2. 13. století pandemie černé smrti (mor) zabila v Londýně 20.000 lidí.

3. 1596 vynález prvního splachovacího záchodu.

4. 1832 1. vlna cholery zabila 6.000 lidí.

5. 1849 2. vlna cholery zabila 14.000 lidí.

6. 1851 představení moderní toalety v Crystal Palace.

7. 1854 další 2 vlny cholery zabily 20.000.

8. 1858 vynález záchytné kanalizace, která shromažďovala londýnské splašky.

Poznejte šokující události o kanalizaci v Londýně a strastiplné cesty ke splachovacímu záchodu.